Fidlaj housle. Všude jsou závěje a nehody. Jsem doma. Konečně. Pálí mě oči a bolí mě břicho, hledám, mířím, netuším, chce se mi spát a je mi strašně ošklivo a smutno a je to všecko takový pitomý a bez mluvení. Už potřebuju vylízt z tý svý samoty někam někam a bejt šťastná nebo se tak aspoň tvářit. Je hezké být už ve čtvrtek doma, v sobotu budu fotit Dý a potom přespim u Zuse.
Nebaví mě ty bolesti břicha na pravý straně ani bolesti zad. Čekám na svůj první infarkt.
Hledá se člověk, který by mi podával vázy, abych je mohla rozbíjet jako v tý pohádce.
Líbí se mi věty mého oceánového kamaráda, když mi vynechává dech...když napíšu, že srdce zatim ještě tluče, on mi odpoví, že je to vždycky známka naděje. Je hodný...
Vysvědčení? Taťána eM prospěla s vyznamenáním, prosimpěkně.
,,Vyjdete ven a roztřese vás zima
to po nebi se loudá můj miláček.
Má kruhy pod očima!"
Tvářit se že jsi šťastná když nejsi tak něak nemá cenu a celkově to není dobrý...