Tenhle týden byl zvláštní. Moc. Světlo nebylo takový, jaký jsem si moc přála a jihlavský cedule ,,Chodník se v zimě neudržuje!" mi už vážně lezou na nervy všema směrama.

Pondělí bylo hodně pitomý, zvláštní a tak vůbec. Nechtělo se mi na praxi a neměla jsem tam chodit. Když jsem se z ní okolo šesté vrátila, našla jsem svou spolubydlící ležet na zemi. Nějak mě to nechalo chladnou, protože podobný blbosti dělá pořád a straší mě, takže jsem si ještě v klidu pověsila kabát a říkala jí, že to vážně není vtipný a ať toho nechá. Když mi bylo podezřelý, že se pořád nezvedá, klekla jsem k ní a viděla jenom krvavou kaluž, červenočernej obličej a vystrašený pootevřený oči. Strašně jsem se lekla a koumala, jestli vůbec dejchá, potom utíkala pro vychovatelku, která se pak málem sesypala. Když jsme ji zvedli a vychovatelka zavolala záchranku, mluvila jsem na svoji malou T., která se na mě koukla šíleným pohledem, kterej si asi budu pamatovat už napořád. Byl plnej strachu a nevědění, byl plnej něčeho, co jsem v T. ještě nikdy neviděla. Během půl hodiny byla v nemocnici. Asi po dvou hodinách přišla vychovatelka a řekla mi, že podle všeho měla epileptickej záchvat. A já sakra nechci, aby moje malá T. měla epilepsii, takovýhle věci by se těm jejím velkým hnědým očím měly vyhnout!

Svět se líně válí a bílý vločky padaj na špičky nosů. Ptáci v bílejch klecích zpívaj celýmu světu, sny se hromadí pod víčky.

Každej si hrajeme svou vlastní ukolívbavku.

Hledám protiklady stínů, bílí andělé hledí do neznáma a kolem dokola voní levandule.

Malý Princ mával západu slunce. Třiačtyřicetkrát!

A pod lavičkama se schovávaj růže s potrhanou duší.

Chci ten krásnej pocit, kdy se vám mourovatý kotě válí na bříšku a vrní, když zívá a protahuje se a vás to tak příjemě hřeje a máte chuť ji celou pomačkat.

Fidlaj housle. Všude jsou závěje a nehody. Jsem doma. Konečně. Pálí mě oči a bolí mě břicho, hledám, mířím, netuším, chce se mi spát a je mi strašně ošklivo a smutno a je to všecko takový pitomý a bez mluvení. Už potřebuju vylízt z tý svý samoty někam někam a bejt šťastná nebo se tak aspoň tvářit. Je hezké být už ve čtvrtek doma, v sobotu budu fotit Dý a potom přespim u Zuse.

Nebaví mě ty bolesti břicha na pravý straně ani bolesti zad. Čekám na svůj první infarkt.

Hledá se člověk, který by mi podával vázy, abych je mohla rozbíjet jako v tý pohádce.

Líbí se mi věty mého oceánového kamaráda, když mi vynechává dech...když napíšu, že srdce zatim ještě tluče, on mi odpoví, že je to vždycky známka naděje. Je hodný...

Vysvědčení? Taťána eM prospěla s vyznamenáním, prosimpěkně.

,,Vyjdete ven a roztřese vás zima

Má kruhy pod očima!"

V tuhle dobu jsem si dělala čaj do nové konvičky, kterou jsem si dvě hodiny předtím rozbalovala pod stromkem. Koukala jsem po červených korálcích, po kvetoucích čajích a četla v knížce o kytaře. Ten čas je nějakej uspěchanej.

Tohle období je hezčí. Tamto ošklivý bylo zpečetěno jedním nehezkým osudem a teď je už zase všechno korálkový a barevně bublinkovitý. Píšu jednu prózovitou věc do jedné literární soutěže, je mi z toho hezky, i když je to tak moc na dlouho. Mám teprve první stranu ze zadaných čtyř, ale líbí se mi to. Má to hezké téma a Téé se moc snaží, protože si potřebuje zase něco dokázat.

Taky moc fotím. Jsem přihlášená do čtyř fotosoutěží, všechno to musím nějak vymyslet a nafotit. Příští víkend mám na focení jednu slečnu, která mi sama napsala. Je to jiné. Lepší. Když vás už někdo volá a prosí. Je to pořád častější a líbí se mi to. Baví mě to potom možná i víc. Na každý víkend mám už zamuvené minimálně jedno focení a je to moc hezké. Mám z toho radost...Jaro bude plné ze všeho nejvíc. Kvůli tomu mám málo času a nestíhám všechno, co bych chtěla stíhat. Leden je zvláštní měsíc. Zkouškovej a celej bez Toma. Ale brzo to bude jiné. Těším se na ten hezkej zlom. Desátého pojedu do Prahy, uvidím Toma a potom Bí, zapijeme to setkání dobrou kávou nebo kapučínem a po rozloučení s Bí sedneme s Ním na vlak do Jesenice. Pojedeme k jeho prarodičům, kteří mi říkaj kalupinko, těším se na to.

Hraje mi soundtrack z Amélie a přemlouvám se k odchodu do sprchy a k umytí vlasů. Vím, že se mi zítra vůbec nebude chtít vstávat ve 4:45 abych stihla autobus do Jihlavy, vím, že se mi tam nechce a že bych si nejradši prodloužila víkend. Ale můžu se těšit na to, jak dopadne názor na tu jednu stránku mýho textu, na dopis, který mi přijde od Toma s nějakým čekapením a na T., moji spolubydlící, se kterou se směju a jím gumový medvídky, zpívám a tak vůbec. Taky bych měla tenhle týden konečně fotit Dorku, dozvím se, jaký mám vysvědčení a taky pojedu domů už ve čtvrtek po škole, takže tu asi jsou důvody proč jet do Jihlavy.

Mám ráda, když se po sprše omotám ručníkem, čistím si zuby a pak se z ručníku vymotám a jsem suchá. Kouzlo:) Voním jako melounová žvýkačka a dala bych si masalu. Jen se mi nechce dělat jen pro mě, už kvůli (ne)spánku po jedné konvičce.

Koukám na medvídka Pů a slibuju, že už vážně za chvilku půjdu spát.

A pokud chcete být u toho, musíte opakovat naši přísahu:

Vypila jsem tři hrnky kakaa. Kreslilo krásné obrázky. A v srsti psa jsem našla obrázek nějaké postavy, něco jako ta úvodní kresba u The Wall. Výkřik.

Návrat? Návrat.

V mém životě je spousta změn. Spousta. A tak nějak pořád větší nasazení. Téé fotí, Téé píše, Téé maluje, rozesílá dopisy a tvoří. Je mi tak hezky. Tvořivě a důležitěji.

Chci být s vámi. Děkuji za včerejší den, psalo tolik lidí, kde jsem a kdy se vrátím....

Tak jsem tady, přátelé...

A v jednu je pohádka!